Od vítězství Petera Genyna na paralympiádě v Riu již uběhly dva roky...
Zatímco si upravuje převody na svém lehkém vozíku a potřetí kontroluje, že má zapojeno řízení, je obtížné ubránit se dojmu, že pro Petera skončil rok 2016 teprve včera. Je svěží jarní ráno a obloha nad ostrovem Gran Canaria je jasná. Zdejší teplé klima nabízí ideální podmínky pro Peterův náročný tréninkový režim.
Nejde ale o žádnou dovolenou: Peter je uprostřed náročných příprav na příští hry v roce 2020. Harmonogram je neúprosný, ale jako elitní sportovec a držitel světového rekordu ve své třídě Peter nepolevuje. Mezi cvičeními a okruhy na dráze působí odpočatě a bodře, ale za jeho klidným úsměvem lze snadno spatřit tvrdé odhodlání.
„Je to pro mne způsob, jak upustit páru,“ zazubí se. „Potřebuji sport. Sport dokáže z člověka vytáhnout to nejlepší. Opravdu to potřebuji. Hlídat si stravu, udělat všechno, co jen jde, aby v TEN den šlo vše dobře, protože těch 20 sekund je tak důležitých. Pracujete na tom čtyři roky. Nechcete to nakonec zkazit.“
Peter soutěží v kategorii T51. Na celých hrách má právě tato kategorie sportovců nejtěžší postižení. Paralympijský výbor popisuje sportovce v této kategorii jako „soutěžící na vozíku, kteří mají mírnou ochablost v ramenou, omezenou schopnost narovnat loket a omezenou funkci zápěstí, nehýbají prsty a nemají pohyblivý trup ani nohy.“ Ve své třídě je v současné době držitelem světového rekordu na 200 m a na 400 m.
„Světový rekord na 100 metrů jsem držel asi týden,“ směje se.
Film zachycující Peterovou vítěznou rozjížďku ve finále závodu mužů na 100 m nabízí fenomenální podívanou, jde o doklad o lidském úsilí navzdory osudu a o tom, co lidské tělo dokáže bez ohledu na postižení. Přesto Peterovi téměř vzaly šance právě dekubity.
„Tlakové poškození může znamenat zlom,“ zvážní najednou. „Může člověku prohrát celý šampionát.“